CALIMANI

      Význačné pohoří vulkanického původu, součást oblouku Východních Karpat, údolím řeky Dorna je na severu odděleno od pohoří Birgau a Suhard, řeka Mures tvoří na jihu v úseku Deda - Toplita hranici s pohořím Gurghiu, na východě pak Caliman sousedí s pohořím Bistrita. Jedná se o mladé pohoří, které vzniklo ve třetihorách. Patří do sopečného pásma Karpat, které pokračuje v délce 150 km pohořími Gurghiu, Harghita a končí u lázní Tusnad severně od Brašova. Rozlohou se řadí mezi střední pohoří, délka 56 km, šířka 30 km. Převládající horninou je andezit a andezitový slepenec. Nejvyšší vrcholky pohoří jsou vlastně zbytky okraje obrovského kráteru (šířka 8 – 12 km), který je vymezen horami Caliman Cerbul (2 015 m), Caliman Izvor (2 033 m), Pietrosul (2 102 m) a Lucaciu (1 769 m), má podkovovitý tvar otevřený k severu a odvodňovaný bystřinou Piriul Neagra. Proto jsou také severní svahy pohoří strmé a členité (vnitřní stěny kráteru), naproti tomu jižní svahy postupně klesají do údolí řeky Mures. Nejvyšší partie pohoří jsou bezlesé, dominantou je pyramida hory Pietrosul. Zajímavými přírodními tvary byly jeskyně ve východních částech hor Negoiul Romanec (1 884 m), postupnou exploatací (těžba síry) však vzaly za své včetně širokého údolí a přírody kolem.

Sobota - 1. srpen 1998
První den

     Probouzí tě vytrvalé kodrcání autobusu. Dovnitř proniká chlad z venčí. Ohnivý kotouč se již začíná nezadržitelně drát nad obzor. Zatím ho pouze tušíš, protože kolem cesty se válejí husté chuchvalce mlhy. Se zájmem si prohlížíš okolo ubíhající vesnice, které se spojují téměř všechny dohromady v jednu dlouhou, která se táhne podél silnice. Domy jsou napůl rozpadlé, napůl nedostavěné - nejsou hezké.
     Vjíždíme na úpatí hor. Kolem se začínají prudce k nebesům zdvihat zarostlé stráně. Slunce již vyhnalo všechnu mlhu, jen rosa se třpytí na téměř spasené trávě. První omytí v rumunském potoce a začínáte stoupat prudkými serpentinami. Stále vzhůru. Kolem na lukách vidíš již značně hezčí dřevěné domy, salaše a seníky, typické karpatské stohy a ohrady. Více jak hodinu trvá cesta na druhou stranu sopečného kráteru. Ve vesnicích spousta krámků, stánky se vším možným. Nečekals takový bohatý život.
     Konečně definitivně vysedáme. Neagra Sarului, 1 000 metrů nad mořem. Slunce pálí, pod námi nedozírné lučiny, nad námi stoupající zarostlé kopce. Vydáváme se odhodlaně stále vzhůru. Za chvíli je tričko úplně promáčené potem. Je nutno jít stále dál. Někteří již nemohou, je nutno zastavit. Pomalu začínáš litovat, že se držíš s ostatními. Zjišťuješ, že rychlost jejich postupu ti asi nebude až tak vyhovovat. Konečně máš ty první výhledy na karpatské salaše, horské lučiny, táhlé lesy, holé hřebeny a voňavé poloniny! Konečně jsi tam, kam ses tak dlouho těšil. Široká cesta se za chvíli ztrácí a postupuješ již jen po úzké stezce hustým lesem. Všudypřítomný ovčí trus.
     Apa Rece. První nocležiště pod rumunskými hvězdami. Zde již začínají poloniny. Les se mění na vzrostlejší kosodřevinu. 1 600 metrů nad mořem. Stále pálí slunce a fouká teplý větřík. Vodu bereš z ovčího koryta, hledáš rovné místo pro stan. První volné procházky po karpatské louce, rozhlížíš se, kam to půjdete dál. První karpatský oheň, první karpatská večeře. Všechno je dnes poprvé. První usínání pod jasnou noční karpatskou oblohou.

Neděle - 2. srpen 1998
Dvanáct apoštolů

     Ráno je opět jako vymalované. Velmi rychle se dělá horko. Opět nabíráš vodu z ovčího pramene. Ostatní jsou pomalí, vyrážíš proto raději napřed. Za chvíli jsi na své první skutečné polonině s výhledem na celý kráter. Dohaduješ se, který vrchol v oparu v dáli je Pietrosul, vyhlížíš první krávy a ovce, čekáš trochu napjatě, kdy se objeví první ovčáčtí psi.
     Výstup na kamenný vrchol Lucaciu. Přijdeš si tak trochu jako na vrcholku světa. Pouze směrem k jihozápadu pokračuje dále hřeben, okraj kráteru. Vše ostatní okolo spadá dolů do údolí.
     Náhle dostáváš facku. K uším ti dolehne hlasitá hudba. Zděšeně se rozhlížíš. To jen mládež z vesnice pod kopci si vyrazila v neděli na piknik nahoru na hřeben. Zatímco ty se ve výšce 1 770 metrů nad mořem opájíš nádherným pohledem z výšky, oni okolo projdou bez zájmu, s nahlas zapnutou bedýnkou a dvěma melouny pod paží. Kruté procitnutí!
     Proplétáš se cestičkami v kosodřevině, na podrážky se ti lepí téměř čerstvé bobky. Již je zde bizarní vyvřelé sousoší Dvanácti apoštolů. Vybral sis špatný den. Ač jsou hory normálně pusté, o nedělích se na nich přesto dá človíček potkat. A zde je jedno z hojně navštěvovaných míst. Trošku kruté probuzení ze snu o rumunských horách. Slunce pálí. Hledáš vodu. Nenápadný ukazatel "Apa" a skromný pramínek ledově svěží vody. Musíš dlouho čekat, než se uspokojí všechny vyprahlé krky. Cesta se vine dále po hřebeni. Dávno jsou za zády Doisprezece Apostoli, přecházíš i skály na Pietrele Rosii a ve výši 1 800 metrů podcházíš po kamenitých stezkách Vîrf Tamaului (1 862). Odpočíváš v hustém borůvčí. Při pohledu po odkrytém hřebeni zpět stále rozpoznáváš kamenné světce v dáli na obzoru. S radostí vítáš potůček s čerstvou vodou, "za rohem" je prý dnešní tábořiště.
     Velmi, velmi skromný ovčí pramen, polonina posetá trusem, samý drn. Druhý karpatský ohníček. První karpatské stádo ovcí, první ovčáčtí psi, tentokrát jenom mohutně chlupatí, bez vyceněných tesáků a zlověstného mručení, první karpatští bačové. "Cigarety, šokolád, foto?" V tu chvíli si zlomyslně říkáš, že ony doporučené dárky pro domorodce nejsou vůbec dárky, ale něco jako výpalné. My poženeme ovce jinudy, udržíme psy na uzdě a dostaneme, o co si řekneme. Nechce se ti věřit, že by takoví byli všichni. Určitě ne. A jak si dovedli říci česky.
     Druhá noc pod karpatskými hvězdami. Za kopcem čeká Pietrosul.

Pondělí - 3. srpen 1998
Přes Pietrosul

     Opět vyrážíme před ostatními. Nemá smysl se zdržovat na jednom místě, když slunce připaluje a cesta volá.
     Náhle se pře námi ve své mohutnosti vynořuje kužel Pietrosulu. Jeho vrchol ve výši 2 100 metrů se zdá neskutečně daleko a svahy neskutečně prudké. Je to majestátní hora. Přes hustý porost kosodřeviny vidíš suťové svahy s ostrůvky zeleně. Cesta se ztrácí. Mezi nízkými keři píchajícího jalovce se míhají husté oháňky včerejších psů, z blízké skalky na nás přátelsky povykují bačové. Cinkání zvonečků a štěkot psů. Stále blíž. Jsi již poněkud nervózní. Nevíš co dřív. Hlídat psy, hledat cestu? Spěšně pokračujeme tam, kde si myslíme, že vede cesta. Psi se vracejí ke svým pánům, pro tuto chvíli je střet zažehnán. Pěšina se ale ztrácí. Tvrdošíjně si razíme cestu dál přes mohutné větvě kosodřeviny. Jsme od smoly a poškrábaní. Nakonec nezbývá než se vrátit zpět ke psům a hledat znovu. Konečně ji nacházíme.
     Za zády zůstává Vîrf Materis (1 885), stojíš na rozcestí pod Pietrosulem a rozvažuješ kudy dál. Nedokonalá rumunská mapa ti pokládá více hádanek než odpovědí. Rozhoduješ se pro cestu severovýchodním úbočím přes potok Tarnita a pak strmou, kamenitou cestou skrze kosodřevinu vzhůru. Dorážíš na sedlo mezi Pietrosulem a Vîrful Haitii. Cesta, kterou slibovala mapa zde není. Ještě ti zbývá více jak 400 výškových metrů a není jiné cesty než vzhůru kosodřevinou, po ovčích stezkách, po travou porostlých kamenech a nakonec samotném kamenném moři. Stoupáš kolmo na vrstevnice. Z vrcholku ti vstříc letí zpráva, která povzbudí. Poledne tě konečně vítá u kříže ve výšce 2 102 metrů.
     Další cesta hřebenem je nádherná. Vlevo spadá do hlubiny kráteru příkrý sráz. Přecházíš Negoiu Unguresc a za ním čeká prudký sestup k sirnému dolu.
     Divíš se, jak dokáže někdo vyrobit něco tak ohavného v tak krásných horách. Uprostřed krásných hřebenů a nad hustými lesy se tyčí rozkopaný a zčásti odvezený kopec ze žluté horniny. Nechápeš. Raději se ani nezastavuješ a pokračuješ dál po horské silnici. Voda ubývá a není, kde ji doplnit. Váháš kudy dál. Nakonec nacházíš správnou cestu a po několika stovkách metrů i pramen s dalšími souputníky a bačou. Přesvědčuješ se, že nejsou všichni bačové jako ti ze včerejška - odmítá nabízené cigarety, má vlastní.
     Meteorologická stanice na Vîrf Retitis (2 021). Sedáš na okraji srázu a rozhlížíš se. Dole je jezero nádherně modré barvy, ale žlutým povlakem pokryté obnažené části dna důvěru nevzbuzují. Voda opět dochází a večer se blíží. Hledáš, kde bys složil hlavu. Konečně díky dalekozrakým sklům nalézáš vodu a u ní tábořiště. Ještě hodně dlouhou chvíli trvá, než dorazí ostatní. Velmi unaven usínáš na Iezerul Retitis. Prý jsme se předběhli o jeden den. Zkrátka tempo ostatních ti nesedí.

Úterý - 4. srpen 1998
Voňavé poloniny

     Ráno se vše úplně zbytečně vleče. Nejsou to již naši souputníci. Povětšině jsou to výletníci. Přitom v dolině tři sta metrů pod hřebenem, kde sedíme, slunce připaluje již od časných ranních hodin. Zbytečně se tak smažíme, když už bychom mohli dávno dýchat svěží voňavý vzduch nahoře.
      Konečně se vše zvedá. S radostí také nahazuješ již výrazně lehčí batoh a vyrážíš zpět do kopce, z kterého jsi večer před tím sešel. Cesta nás po chvíli zavádí opět do kosodřeviny, není to ale tak drsné jako pod Pietrosulem.
     Krátký oběd - okoralý chléb, trochu naplesnivělý sýr, müsli tyčinka a hlavně voda. V neustálém slunečním žáru se vedle pokrývky hlavy, slunečních brýlí a krému stává tím nejdůležitějším. Bez batožiny se vydáváme na vrchol iezerul Calimanului (2 032). Za zády jsme již nechali Vîrf Bradul Ciont. Objevují se první skutečně zakaboněné mraky. Obloha se od severovýchodu zatahuje. Ohnivý kotouč, který ještě před chvílí neúprosně žhnul, mizí za hustou hradbou černých mračen. Ochlazuje se.
     Sestupujeme zase zpět, nahazujeme batohy a k zemi se spouští první a také poslední kapky. Vnořujeme se na lesní stezku. Mračna jakoby zázrakem zůstávají za hřebenem. Okraj sopečného kráteru je nepustí dál. Sice drze nakukují přes rozeklaný okraj Calimanu, ale neznámá síla je zadržuje bezpečně na jižních svazích pohoří.
     Odpočinek u silného pramene. Skoro se vysmíváme nemohoucím mračnům. Začíná sestup po dlouhatánské polonině. U nás běžné rostlinky jako mochnu, vřes či mateřídoušku zde nalezneš též. Kolikrát ovšem mnohem více narostlé. A hlavně mateřídouška jako by na těchto rozlehlých volných prostorách nabrala na síle. Její vůní jsou prosyceny všechny cesty po poloninách. Vkrádá se ti do podvědomí. Je symbolem kalimanské poloniny. Její vůně je všudypřítomná. Nemusíš si ji roztírat v dlani nebo k ní přičichávat. Sama si za tebou přijde, sama se ti vetře do mozku.

     Tábořiště u řádného horského potoka. Sestoupil jsi možná na pouhých 1 400 metrů a potok již mohl nabrat sílu. Má i vodopád. Dopřáváš si královskou koupel. Omýváš všechny své údy. Kdo ví, kdy se zase budeš moci tak krásně zbavit všech svých tělesných nečistot.
     Včerejší ohníček byl unavený, dnešní je opět veselý...

Středa - 5. srpen 1998
Zpět kolem Pietrosulu

     Nebe je po ránu podivné. Občas po něm rychle přetáhnou zakaboněné mraky, pak se zase opět náhle projasní. Ještě dále klesáme. Blížíme se k sirnému lomu z druhé strany. Již jsme sestoupili na 1 200 metrů. Procházíš kolem pomníku socialistické industrializace. Ocelové trubky neznámého účelu vedou odnikud nikam, záhadné ocelové konstrukce, odporné odkaliště. Nabíráš si po cestě alespoň něco síry, abys měl něco na památku. Nemůžeš ani odolat ohromným borůvkám.
     Začíná pomalu stoupání zpět na hřeben. Dno kráteru jsme již přešli, teď musíme zpět na jeho okraj. Cesta náhle mizí v jednom ze dvou potoků. Nezbývá než stoupat opět kolmo na vrstevnici, úplně propotit již tolikrát propocené tričko.
     Mraky již částečně pronikly i do kotliny kráteru. Zcela pohltily vrchol Calimanu a již se v nich skrývá i Pietrosul. Vidět není ani nepříliš vzdálený sirný lom. Po krátkém odpočinku je nutno vystoupat zpět na již známé sedlo pod Pietrosulem. Opět kolmo na vrstevnici. Cáry mraků se již neomaleně valí přes okraj hřebenu. Občas se jejich vrstva protrhne a dokonce skrze ni zasvítí sluníčko. Na jihu začíná hřímat. Jako by hory chtěly ukázat svoji skutečnou sílu. Přes potok Tarnita pokračujeme na známé rozcestí a odtud na západ na Vîrf Gruiu (1 882). Za hřebenem stále hřímá. Napjaté čekání zda bude nebo nebude pršet.
     Stále se nedá utábořit. Cesta, spíše stezka, vede příkrým svahem s kosodřevinou. Docházíme na mírně svažitý plácek s ohništěm. Zde bude naše dnešní tábořiště. Mraky se nebezpečně stahují. Začíná pofukovat. Rychle stavíme stany a stěhujeme se dovnitř. Právě včas. Začíná první a poslední dešťová přeháňka našeho putování.
     Po půlhodině je po dešti, mraky se trhají a my zjišťujeme, že táboříme na střeše světa. Všude okolo je nádherný rozhled. V údolíčkách pod námi se válejí poslední zbytky mraků, na poloninách se pasou koně a na západě se v oranžové záři ukládá ke spánku slunce. Vzduch je mnohem chladnější než předchozí večery, ale pročištěný.

Čtvrtek - 6. srpen 1998

     Probuzení na střeše světa pod Vîrf Ruscii (1 913). Rozhled již není takový jako předchozího večera, ale stále opájí mysl. Nad hlavou se honí mraky. Co chvíli je některý z nich jakoby tajemnou silou stlačen k zemi a žene se přes hřeben přímo na nás, aby se v husté kosodřevině potrhal a těsně před námi rozplynul. Stále ještě není jisté, zda nebude opět pršet. Je chladněji, než bývalo.
      Od této chvíle stoupáme a klesáme téměř výhradně po ovčích stezkách. Ze stran se nám na podrážky nabalují celé chuchvalce ovčího trusu. Přes cestu leží někdy padlé stromy. Můžeš si vybrat, buď je obejdeš stráni nebo si užiješ něco zábavy na rozhoupaných a polodivoce poskakujících kmenech.
     Podcházíme Vîrf Clungetu (1 923) a lehce obědváme v sedle pod Curmatura Tihului (1 873). Poněkud diskutujeme nad mapou, který z kopců před námi je který. Na mapu se totiž nedá tak zcela spolehnout. Zvláště pokud pouze odhadujete její měřítko.
     Začíná nejhorší prodírání kosodřevinou za celou dobu pouti. Stezka se místy zcela ztrácí v hustém porostu. Je to jako průchod jihoevropskou vysokohorskou džunglí. Silné a pružné větve se pod vaší tíhou ohnou, aby vás přinejbližší příležitosti mohli odmrštit do stráně. Vaše ruce jsou odřené a od smoly, oblečení a nechráněné karimatky potrhané, batohy orvané. Není snadné putovat tímto divokým porostem. Vše se zachytává za nespočet větviček a součků, větev, kterou rozkýval ten, kdo šel před vámi, vás snadno smete...
     Míjíme Bistriciorul (1 990) a před námi se tyčí další hora. Někdo se rozhoduje ji obejít po úpatí po ovčí stezce, jiný šplhá kolmo vzhůru, aby si připsal další vrchol a užil rozhledu. Ti, kteří obcházejí, ještě netuší, že budou muset nahoru stejně jako ostatní. Jakousi protiváhou tohoto poznání jim budiž stádo koní, které si mohou plně vychutnat pod úpatím. Ostatní zatím téměř po čtyřech stoupají drnovitým a místy suťovým svahem. Potůčky potu na hřbetu rychle zmrazuje studený a ostrý vítr. Výhled na jihozápad je úžasný. Vrchol Vîrf Stracior. Někteří si troufají již v dáli rozeznávat cíl naší cesty - Piatra Fintinele i s hotelem Dracula. Pod námi se v plné kráse rozprostírá dnešní cíl – sdlo Saua Terna.
     Sestup vede opět kosodřevinou a sutí. Přestože svítí sluníčko, je chladno. Na sedle nás vítají ostražití psi. Pro vodu je to daleko, ale najdou se přátelé ochotní ti pro ni dojít. Ty jim zatím statečně bráníš jejich stan a ponožky proti velmi rozežraně vypadajícím ovcím a kozám. Večer ochutnáváš pravý karpatský tvaroh. Je tučný a vynikající. Předposlední noc v Karpatech přichází. Místo ukolébavky ti místní bačové zahlaholí svoje pozdravy z kopce na kopec.

Pátek - 7. srpen 1998
Velké dobrodružství

     Od rána je opět teplo. Do osady Piatra Fintinele je to vlastně co by kamenem dohodil a zbytek došel za den pěšky. Oj, ale cestu ztrácíme již po hodině a těžko se hledá! Stále klesáme. Již není kam spěchat. Klidně sbíráme obrovské lesní jahody. Takové u nás nenajdeš. Vše je tu takové větší - i kosodřevina a snad i ty vichřicí vyvrácené smrky.
     Vycházíme z lesa a před námi je jako na dlani Piatra Fintinele i hotel Dracula, místní dominanta. Někteří vyrazí nekontrolovatelně přímo vpřed, my ostatní se držíme raději trochu zpátky a značené cesty. Ale i tak se roztrháme. Bloudíme. Necháváme se vést jakousi cestou přibližně ve směru, kam chceme. Ale postupně se ztáčíme příliš k západu.
     Krásné údolíčko na soutoku dvou potoků, k tomu krásný dům. Ptáme se na cestu. Bača ochotně poradí, i okolo stáda nás pustí. Jen tady přes kopec a pak už uvidíte. Bača nás pustí, ale psi nechtějí. Štěkají jako zběsilí a zuby cení. Jejich mordy klapají nebezpečně blízko, ani jejich pán nic nezmůže. Tak klacek a kámen by na ně mohl platit. Úzko je nám v těchto chvílích. S karpatským psem není radno si zahrávat.
     Za kopečkem se vynořuje hotel Dracula. Konec cesty! Jaké ale překvapení - dva z nás tu již byli a zase šli pryč. Prý hledat nás. Čekáme tedy. Stopující vesničané, zapadající slunce, čerstvý bílý chléb, hlahol nešťastníků, kteří potřebují k veselí, radosti a spokojenosti špiritus a neskutečně ryčná a nepříjemná hudba. A dva z nás stále nikde. Je tma. Zábava pokračuje dál, my se však nebavíme. Co se bude dít?
     K spánku je nám nakonec vybráno místo v jedné ze zatáček u silnice. Jak nešťastné a nedůstojné zakončení naší cesty. Usínat v Karpatech u silnice! A ti dva stále nikde.

Sobota - 8. srpen 1998
Čekání

     Někdo je otrlý, jinému to vadí. Snažíme se zmizet z toho místa potupy. Není to místo pro nocleh poutníka. A jsou i tací, kteří se zde opalují - nedaleko výfuků udýchaných náklaďáků a před zraky udivených řidičů. Asi jim to dělá dobře. Jiní vyspávají včerejší pijatiku.
     Objevují se naši dva ztracenci. Jejich dobrodružství s karpatskými psy není nepodobné tomu našemu. Jen ještě dobrodružnější a divočejší. Pamatuj, že karpatského psa telepatií jen těžko udoláš.
     Ještě dokupujeme něco chleba a sýra. Musíme čekat až do večera, než si nás opět vyzvedne smradlavý brouk. Tyto dlouhé hodiny se rozhodujeme strávit v lese za vesnicí, u pěkného korýtka ve stínu mohutných smrků. Jsme vlastně nedaleko místa našeho včerejšího setkání s karpatskými vlkodavy. Je zde krásný klid. Nezbývá nic jiného než jíst nebo hrát nějaké zabavovací hry. Ještě stále nás mrzí zakončení celého putování. Také provádíme před cestou poslední řádnou očistu těla.
     V pozdním odpoledni se vracíme zpět do vesnice a s nadějí očekáváme autobus. Přijíždí ale až velmi pozdě. Nakládáme saky paky. Ještě chvilku se čeká a pak už hurá dolů. Za chvíli je tma jako v pytli. Po cestě předjíždíme řadu koňských povozů naložených vrchovatě senem. Je to hodně nebezpečné.
     Opouštíš Karpaty. Za zády necháváš Kaliman. Poprvé jsi okusil krásu rumunských hor a hned ti zachutnala. Již přemýšlíš, kam se vypravíš příště. Z hlavy se vytrácí nepříjemná vzpomínka na poslední večer a noc. Zůstává jen to pěkné. Další léto je téměř v nedohlednu, nevíš, co se do té doby semele. Uchovej si proto v paměti co nejvíce právě z této návštěvy. Byla první, žádná jiná už taková nebude. Poznals, jak voní polonina, víš, jak pálí karpatské slunce, zakusils strach z ovčáckých psů, ochutnals vodu z ovčích pramenů a viděls na vlastní oči rychlost horských mračen. Příště pojedeš již o něco zkušenější. Možná nebudeš mít s sebou tolik jídla, možná oželíš některou část oblečení, možná naopak něco přibalíš. Možná zažiješ něco úplně nového, možná tě nic nepřekvapí. První krok do světa karpatských poutníků máš za sebou.

Něco málo faktických údajů:

     Do Rumunska jsme se vypravili s cestovní kanceláří Kudrna Brno. V ceně zájezdů této kanceláře je doprava, průvodci a základní pojištění. Našimi průvodci byli Šaman a Panák. Oba zkušení horalé, leč ne až tolik znalí Calimanu. Ostatní účastníci zájezdu byli docela pestrou směsí od těch, kteří nám byli hluboce nesympatičtí až po lidi, se kterými se dalo docela v pohodě vyjít a kteří kupodivu docela brali, že jsme skauti. Celkem brzy jsme si začali pro sebe říkat, že více volnosti by nám neškodilo, zkrátka nás to s davem zase až tolik nebavilo. Ale celkem úspěšně se nám dařilo se porůznu trhat od kolony a jít si po svém napřed. Ještě jsme si netroufali trhnout se úplně. Inspiraci, jak se vybavit, jsme nabrali hlavně ve skvělém Kudrnovském rodokapsu a Kudrpisech.
     Celé putování probíhalo celkem v pohodě až na poslední den, kdy se celá skupina těsně před cílem roztrhala a Čilpan se Sokolem nakonec při snaze najít zbytek zůstali na noc v lese. Přespávali tedy v salaši. Druhý den si pak užili povedené dobrodružství s dosti ostrými karpatskými ovčáckými psy. Velmi nás překvapil počet obchodů ve městech a vesnicích, i v sobotu odpoledne se dal pořídit čerstvý, úplně bílý chléb! Jakousi skvrnou na celém podniku byl až závěrečný večer strávený ve vesnici, kdy se ostatní víceméně opíjeli v jednom z místních bufetů a nakonec bylo jako místo pro spaní zvolen plac u silnice. Smůla! Jinak nám celý týden přálo počasí, pršelo všehovšudy asi půl hodiny.
     Všechny, kdo ještě nebyli v Rumunsku a chtějí poznat skutečně téměř nedotčené hory, vřele do rumunských Karpat zvu. Zažijete něco, co se jen těžce popisuje.